Poezie-Smrt jednoho písaře
Smrt jednoho písaře
Ve střepech nevinných zrcadel,
kapky deště líbají zem.
je ticho-čas ubíhat zapomněl,
ten pocit znáš, vzpomeň si jen...
Smrt naději rozkládá,
kámen po kamenu,
zbude jen duše tvá,
v podobě pergamenu.
Na který zapsal jsi
svou cestu po planetě.
Smrt nezná soucitu,
když za rukáv chytne tě.
Při svitu voskovic,
poslední řádky píše.
V poháru života,
nezbylo skoro nic.
Hle-již je prázdná číše...
Čeká ho Jediná-
dáma beze jména.
v rubáši oděná,
pobledlá jako stěna.
Nelze se nikam schovat
-možnost zbytečná.
Prosíme vystupovat,
tohle je konečná.
Odešel další tvor,
co víc než dívčí tváři,
holdoval kalamáři,
jak slunce zašlo za obzor.
Brk už však nikdy více,
nesmočí v inkoustu.
Uhasla jeho svíce,
„Vždyť svitků napsal spoustu“
-řekne si každý z vás-
proč pro něj ronit slzy?
nový vládce slov,
povstane jistě brzy...
Attanónon