Poezie-Strážci času
Strážci
času
Ve světle pochodní,v
záři jasného plamene,
vidím stát dvě sochy z bílého
kamene.
Jsou jak dávné postavy
se strnulým dechem,
co podlehly času a
obrostly mechem.
Stojím tam pod nimi, s úctou
hledím nahoru,
do mrtvých očí, do očí
z mramoru.
Jsou tvrdé a mrazivé,
jsou to oči ze skály,
přísně a bedlivě upřené
do dáli.
Jsou památkou na roky
co dávno již minuly,
co se však, stalo že
tváře jim strnuly?
Možná, že lidský svět
pořád se mění,
ale ti dva strážci
zůstanou stejní.
S pohledem upřeným
do nezměrné dáli,
budou stát pořád jak
před věky stály.